V areálu jsou celkem 4 singletracky o délce 10, 15, 16 a 26 kilometrů s převýšením okolo 30 metrů na kilometr. My jsme si vybrali pro začátek "zlatou střední cestu" - modře značený Border Trail - 15,8 km s převýšením 460 metrů. Celý trail začíná krásným sjezdem okolo lanového centra s občerstvením. Jakožto naprostí nováčci máme úsměv od ucha k uchu a nadšení stříká na všechny strany. Po té přichází stoupání po štěrkové cestě a poněkud náročnější sjezd, kde raději volím pěší variantu. Štěrková cesta se singletrackem se vystřídá ještě několikrát a mě začínají pomalu docházet síly. Svačinku jsme nechali doma, a tak kolem krásných odpočívadel jenom projíždíme a já začínám mít hlad. Přichází poměrně náročná pasáž a Pavel můj styl nazývá single running track. Zdálky slyším, že příště mám kolo radši nechat doma, že mě na trase zpomaluje. Nakonec se ještě vzmužím, překonám strach a jedu dál. Je pravda, že trasy jsou krásně upravené a z našeho laického pohledu bezpečné.

Původně jsem se bála, že kolem budou jezdit rychlejší sjezdaři a má ustrašená jízda bude ostatním na obtíž. Opak byl ale pravdou. Pokud jel někdo opravdu rychle, byl v terénu slyšet hodně dopředu, takže člověk měl spoustu času, aby zastavil a vystoupil z cesty. Navíc po trati moc lidí nebylo a ti, co jsme je potkali, byli různorodou směskou od čistokrevných enduro jezdců, přes rodiče s dětmi po naprosté amatéry jako jsme my.

Po dojezdu k autu jsme si zasloužili zmrzlinu a jedno je jasné - v Rabenbergu jsme nebyli naposled! Na příště si pohráváme s myšlenkou vypůjčení sjezdového kola. Tentokrát už ale se svačinkou a jako celodenní výlet.